O MĚ A TVORBĚ


Jak probíhá tvorba


Pokud maluji obraz na zakázku, zaměřím se na konkrétní záměr – osobu, prostor, slovo, myšlenku a tvary i barvy obrazu samy začnou vyvstávat před mým vnitřním zrakem. Tento obraz si mohu později kdykoliv vybavit. Před malbou si jej s pomocí imaginace rozvrhnu na plátno. Tahy štětce vedu intuitivně v souladu s rozvrhem. Vnímám s přesností milimetru, kudy by měl každý tah vést, aby co nejlépe tvořil stanovený záměr a pokouším se jej tak dle svých možností a schopností realizovat. Při míchání barev se řídím svými pocity. Mixovaný odstín použiji až v případě příjemného pocitu, signalizujícího ,,to je ono". Na závěr obraz ,,vyvažuji" obvykle s pomocí čar a především teček. Jsem si vědom také okamžiku, kdy už je obraz hotový a není dobré k němu cokoliv přidávat. Při vlastní tvorbě postupuji poněkud jinak. Nepoužívám v takové míře ,, primární vizualizaci obrazu", ale spíše maluji ,,krokově", kdy po každém domalovaném motivu/vrstvě poznávám, jak dál pokračovat.



Tak trochu jiný životopis


V knihách se obvykle v rubrice „o autorovi“ stručně načrtne jeho životopis. Ty obsáhlejší navíc ve snaze pochopit autorův život, zahrnují rodinné a sociální poměry, ve kterých vyrůstal. Ve skutečnosti však bývají hlavními hybateli vývoje člověka životní zkušenosti související s nenapodobitelným vnitřním nastavením psychiky a také zlomové životní události. Právě ty byly pro můj život nejdůležitější. Zmíním jednu nejpodstatnější, která vypovídá mnohem víc o mé osobě, než by kdy který strukturovaný životopis dokázal.
     Musím přiznat, že mé dětství a dospívání bylo velmi bouřlivé. O hodném a poslušném dítěti se nedalo mluvit. Spíš by se dalo hovořit o někom, kdo měl často problémy s respektováním autorit, předpisů, norem i tradičních společenských konvencí. Činilo mi problém dělat něco jenom proto, že to někdo řekl. Pokud mi pravidlo nedávalo smysl, jednoduše jsem ho zpochybňoval nebo nechtěl respektovat. Člověk, který nehledá smysl, bude vždy jen volně „poletovat prostorem“ a využívat jej k obrazu svému. To se však mělo brzy změnit.
     Po jedné velmi traumatizující události jsem si uvědomil vlastní smrtelnost, konečnost života a toto uvědomění ve mě vyvolalo velmi naléhavou otázku, jaký má vlastně život smysl? Bylo mi tehdy 15 – 16 let. Tato otázka mne zaplavila s takovou intenzitou, že jsem přes den stěží dokázal myslet na něco jiného. Po příchodu domů jsem ani nerozsvěcel, ale rovnou ve tmě a tichu usedal v soukromí svého pokoje a usilovně nad otázkou přemýšlel, později rozjímal. Intuitivně jsem totiž vnímal, že na tuto otázku mohu najít odpověď skrze sebe. Bylo ve mně vědomí, že jsem součástí stejné existence, kterou vidím kolem sebe a že této existenci mohu porozumět, protože ji prostřednictvím sebe zakouším a prochází mnou také. Tyto pokusy o nalezení smyslu trvaly obvykle několik hodin denně. Nesvěřoval jsem se s nimi ani blízkým lidem, protože jsem byl dostatečně soudný na to, abych chápal, že by mému počínání nerozuměli a označili je za podivné nebo dokonce za bláznovství. Jeden z paradoxů společnosti. Kdo se nad životem nezamýšlí, je brán jako běžný člověk, zatímco kdo se nad vlastní existencí zamýšlí a snaží se jí přijít na kloub, bývá mnohdy označován za někoho, kdo to nemá v hlavě v pořádku. Pokud by však bylo v naší zemi více pátrajících po smyslu než nepátrajících, byl by tento všeobecný názor zcela opačný. Věděl jsem to, a tak mne to netrápilo.
     Uběhly týdny, měsíce a odpověď na otázku po životním smyslu stále nepřicházela. Přesto jsem věřil, že přijde a aniž bych si to uvědomoval, praktikoval jsem přirozeně různé koncentrační techniky, o kterých se dnes lze dočíst v meditačních příručkách. O duchovních prožitcích nemá smysl mluvit. Jejich hloubka je téměř nesdělitelná a s každým dalším slovem se ztrácí. Mohu jen říci, že po několika měsících se odehrálo cosi, co zcela změnilo můj život. Absolutně tehdy zmizel strach ze smrti, řada zakořeněných zlozvyků a celou mou bytost zahalil klid. Věděl jsem, že život má smysl. Dostavilo se také porozumění pro filosofické a duchovní texty, o které jsem začal projevovat zájem. Studoval jsem je, abych dovedl lépe uchopit vlastní prožitek. Začal jsem chápat, že potenciál k prožití tělesného přesahu mají lidé obecně, napříč všemi světovými kontinenty, kdy nakonec dochází ke stejné zkušenosti, jakou jsem tehdy zakusil já – k tomu, že existuje něco, co oživuje celý Vesmír. Od těch dob cítím spjatost s tímto hlubokým, všeprostupujícím „rozměrem“ a mým cílem je uvést s ním do souladu celý svůj život. Být Existenci prospěšný dle svých možností a zároveň si ji také užít ve své individualitě.